Do centra českého uvažování o tom, čemu se v tomto půlročním období především věnovat, se dostaly otázky jako energetická bezpečnost, obranná politika a odolnost institucí či řešení uprchlické vlny. Realizace těchto priorit se projevila v tom, jak české předsednictví a Evropa udávaly tón politice týkající se východní Evropy, což je oblast, jež všechny ostatní zastínila.
Situace na počátku roku 2023
V praktické rovině Česká republika prosazovala tvrdý postup vůči Rusku: koordinovala diskusi o sankční politice, prosazovala trestání válečných zločinů prostřednictvím zřízení mezinárodního soudního tribunálu a izolaci Putinova režimu na mezinárodní scéně, a to ačkoliv její vláda sama čelila některým závažným dilematům, například jak řešit energetickou závislost své země na Rusku. Otázka energetiky a počtu mimořádných zasedání Rady EU, kterou české předsednictví řešilo, dobře ilustruje, jak obtížné je pro členy EU najít společnou řeč.
V otázce východní politiky EU se českému předsednictví Rady EU podařilo dosáhnout jen smíšených výsledků: debata o revizi Východního partnerství se rozbíhala pomalu a na vysoké úrovni se mezi členskými státy EU teprve začíná diskutovat. Politika EU vůči Rusku zároveň doznala pouze několika málo aktualizací, které pečlivě připravily unijní orgány. K žádnému zásadnímu posunu ovšem nedošlo, protože sedmadvacítce členských států chyběla společná vize. Práce na vhodné nové politické strategii se tak odkládá na dobu, kdy pro kroky v tomto směru nastane jednoznačnější a pro společný postup EU příznivější situace.
Nejúspěšnější byla česká diplomacie v oblasti vztahů s Ukrajinou. Využila přitom poměrně štědrého balíčku, jenž měl této zemi na různých úrovních pomoci. Jeho součástí bylo i posílení bezpečnostní spolupráce, které vyústilo v zahájení nové výcvikové mise pro ukrajinské vojáky, nebo využití finančních prostředků z Evropského mírového nástroje, k čemuž došlo vůbec poprvé. Nejen tento krok, ale i mnohé další bychom si před 24. únorem 2022, který byl pro EU v řadě ohledů přelomovým dnem, nedokázali představit. Oficiální postoj České republiky a EU ke spolupráci s trojicí Ukrajina, Moldavsko a Gruzie se přitom nezměnil. Tyto země mají s EU uzavřeny dohody o přidružení a rovněž těžily z posílené oficiální přítomnosti České republiky na zasedáních Rady EU. Všechny tři, zejména pak Ukrajina a Moldavsko, hojně využívaly preferenčního zacházení ze strany EU, k čemuž přispěla i Česká republika, jež jim neustále otevírala dveře k užší integraci.
V neposlední řadě sehrála Česká republika konstruktivní roli při zprostředkování různých postojů členů EU k několika klíčovým otázkám souvisejícím s válkou Ruska proti Ukrajině a jejími důsledky. Česká republika čelila také značné opozici některých členských států, jež v tomto směru nebyly tak zainteresovány či záměrně postupovaly nekonstruktivně. Patří k nim především Maďarsko, které zahraničněpoliticky značně pozbylo důvěryhodnosti a ocitlo se v řadě otázek souvisejících s ruskou agresí v izolaci.
Dilemata do budoucna
Na konci českého mandátu v prosinci 2022, respektive na začátku roku 2023 stále existuje několik klíčových otázek, a je věcí švédského předsednictví Rady EU, jak k nim přistoupí a k jakému postoji bude EU v řadě významných oblastí politiky směřovat.
Důležitou součástí debaty – v níž výsledky nicméně stále nejsou uspokojivé – je i to, jak přesvědčit členy EU, aby podpořili budoucí integraci Ukrajiny a Moldavska do EU a učinili další praktické kroky, jež k ní povedou. Podobně je třeba se zabývat tím, jak zvyšovat odolnost a, pokud jde o Ukrajinu, jak ji pomoci s obnovou po válce, která musí vycházet ze zásad udržitelnosti a modernizace, jež tuto zemi přiblíží standardům EU. Ačkoliv Česká republika přišla se silnými argumenty, proč je nutné, aby se Ukrajina a Moldavsko dále sbližovaly s EU a občané pocítili konkrétní zlepšení, nepodařilo se zatím mezi státy EU v tomto ohledu dosáhnout širokého politického konsensu, a to zejména pokud jde o členské země, které mají menší zájem nebo sklon následovat většinu. Je to do jisté míry i odrazem dlouhodobého problému, kterému středně velcí členové EU, k nimž patří i Česká republika, čelí z hlediska kapacit a zdrojů, i když se jí zaměřením na některé klíčové a v politické diskusi obecně přijímané oblasti podařilo se v rámci unijní sedmadvacítky politicky a mezinárodně zviditelnit.
Další bodem, s nímž uvedené téma úzce souvisí, se ukázal být koncept „širší Evropy“. Ztělesňuje jej především Evropské politické společenství, jež se nyní vrací do agendy, o které se v rámci EU rozhoduje, byť stále hledá svůj prostor vedle politiky rozšiřování, která se v uplynulém desetiletí skoro zastavila a kterou provázely hluboké strukturální problémy a v některých členských státech i nedostatek politické vůle. EU musí postupovat aktivněji a do budoucna stanovit, jakou roli budou jednotlivé politické iniciativy hrát, což bude náročné, a to zejména z hlediska financí a správy omezených finančních zdrojů, jež jsou v rámci víceletého finančního rámce do roku 2027 k dispozici. Větší pokrok, pokud jde o vyhlídky zemí západního Balkánu na členství, by totiž přispěl ke zmírnění napětí mezi těmito politickými možnostmi a jednotlivé dotčené země, které mají tendenci soutěžit o zdroje, také motivoval k většímu úsilí, pakliže by kritériem jeho posuzování byl reálně dosažený pokrok, nikoliv politická vůle členských států EU.
České předsednictví v témž duchu mnoho investovalo i do rekalibrace politiky Východního partnerství, v níž se podařilo dosáhnout velkého obratu od „úplného odepsání“ k „částečnému přerodu“, a to i díky produktivnímu dialogu na pracovní úrovni, přičemž snahou bylo podnítit diskusi o dalším postupu v této politické oblasti, jež je obzvláště komplikovaná. Nalezení nové rovnováhy mezi silnějšími bilaterálními vztahy (diferenciací), zejména s přidruženou trojicí, a multilaterálním rozměrem (inkluzivností), tak aby se běloruská či ázerbájdžánská občanská společnost a proevropské části společnosti v těchto státech udržely v politickém rámci, bude pro nadcházející švédské předsednictví obzvláště náročné. Zvláště důležité to bude v případě Arménie, která doma zažívá bouřlivé období a zároveň jí prostor zužuje geopolitická povaha konfliktu s Ázerbájdžánem, který se v souvislosti s otázkou Lačinského koridoru zřejmě opět vyostřuje.
Pokud jde o Rusko, bylo z českého pohledu zásadní udržet jednotu členských států EU a v ideálním případě finalizovat probíhající procesy revize vztahů EU s Ruskem, jak veřejně prohlásil český ministr zahraničí Jan Lipavský. Toto odhodlání přineslo určité plody, když vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Josep Borrel v listopadu 2022 jménem Evropské služby pro vnější činnost a Evropské komise přijal nový soubor zásad pro jednání s Ruskem. Zdá se, že všichni členové EU nyní obecně uznávají, že není možné vrátit se v této oblasti k běžnému provozu. Zároveň stále probíhá řada diskusí o tom, jak v budoucnu k Rusku (a také k Ukrajině) přistupovat a jak daleko v tlaku na Putinův režim zajít, přičemž v podstatě jde o nastínění toho, k čemu a jak po skončení války dojde. Koordinovat tuto diskusi bude úkolem budoucích předsednictví Rady EU, počínaje švédským.
Bezpečnost bude mít ve vztazích s východoevropskými sousedy i s nejbližšími partnery v EU, a zejména v NATO, skutečně klíčový význam. Česká vláda se v této oblasti držela svého tradičního přístupu a prosazovala užší spolupráci mezi oběma aliancemi, i když překonávání rozporů mezi jejich členy bylo někdy komplikované. Otázka strategické autonomie (či suverenity) ustoupila do pozadí, když se podpora ze strany USA a NATO stala ještě zřejmější a pro Evropu zásadnější. V konfrontaci s obrovskou brutalitou války Ruska proti Ukrajině a se vším terorem vůči civilní infrastruktuře i lidem, který ji provází, však zůstává otázkou, jak mobilizovat evropskou bezpečnostní kapacitu, včetně zpracovatelské a výrobní, a učinit z ní reálný faktor.
Závěrem
Celkově lze říci, že české předsednictví Rady EU bylo z hlediska vztahů s Ukrajinou a východní Evropou velice pozitivním a konstruktivním obdobím. Ukázalo se, že Česká republika je sice schopna zkoordinovat i složité politické dohody (například v oblasti energetiky) a že je ve svých proukrajinských postojích velmi ambiciózní (což se odrazilo například v závěrech o rozšíření), ale i tak není s to překonat zásadní strategické rozpory mezi členy EU, k jejichž řešení je prostě zapotřebí více času. Mezi nimi je pozornost nutné věnovat i budoucnosti procesu rozšíření, a to zejména v případě Ukrajiny a Moldavska. Totéž platí i pro budoucí postoj EU k Rusku. Na některých základních liniích panuje v debatě shoda, zůstává zde však mnoho otázek, co si do budoucna s Putinovým režimem počít a jaký tlak je zapotřebí k potlačení imperialistických ambic ruského vedení vůči Ukrajině a dalším sousedům, kteří jsou tradičními obětmi ruské represivní politiky.
Pavel Havlíček je analytikem AMO - Asociace pro mezinárodní otázky. Od ledna 2023 také KAS Czechia Central Europe Fellow for Security Policy. Zaměřuje se na východní Evropu, zejména Ukrajinu, Rusko a Východní partnerství. Profesně se zabývá také otázkami strategické komunikace a dezinformací stejně jako demokratizace a podpory občanské společnosti. Pavel Havlíček je členem mládežnické organizace TOP tým a členem politické strany TOP 09 (EPP)
