Na začátek Dnů NATO jsem byla dobře připravena. Protože se akce takovéto velikosti a důležitosti nenaplánuje za jeden den, přijela jsem do Ostravy už v pondělí, abych se s prostředím lépe seznámila a vypomohla, kde to bude potřeba. Organizátoři na základě mých předchozích zkušeností správně odhadli, že psaní mě opravdu baví, a tak píšu pro sociální sítě Dnů NATO. O letadlech a jiných strojích, o významu této akce, o náhlých změnách v programu nebo rušení účasti. Za těch pár dní jsem vypozorovala, že nejdůležitější je, aby text zaujal, ale zároveň byl stručný, jasný, srozumitelný a přehledný. Proto musí být člověk při psaní pohotový, soustředěný, precizní. Kromě psaní také překládám do angličtiny a vybírám vhodné fotky, smajlíky, hashtagy. Co jsem si předtím jako běžný uživatel sociálních sítí neuvědomovala, nyní chápu – práce se sociálními sítěmi je náročná a vyžaduje strategii, pečlivou přípravu a také určitou dávku obrněnosti proti nepříjemným či nenávistným komentářům, které se bohužel sem tam pod příspěvky objeví. Lidé, kteří šíří negativitu, chtějí být slyšet a vidět. Většina ohlasů je ale pozitivních, jen se spíše objevují soukromě ve zprávách než veřejně pod fotkami.
A najednou je to tady. Brány se otevírají. Už mám několik příspěvků napsaných, čekáme jen na fotky, hned poté přidáváme. Návštěvníci se často podle sociálních sítí řídí a najdou tam nejaktuálnější informace, a proto musíme být rychlí a flexibilní. Hned ráno probíhá několik dynamických – to znamená v pohybu, ať už ve vzduchu nebo na prostranství letiště – i statických – tedy nehybných a v areálu volně dostupných – ukázek. Pozoruji je ze svého místa ve věži a při pohledu na obrovské a mocné stroje na nebi i na zemi mám skoro až husí kůži. Můj neoblíbenější je letoun F-16 v polepu Dream Viper, tedy Snová zmije, je elegantní a rychlý, a polep se zelenou zmijí vypadá v nebi přímo impozantně. Myslím na to, jak je neskutečné, že jsme jako lidstvo dokázali sestrojit něco tak velkého a schopného.
Před slavnostním zahájením v 11 hodin a proslovy významných hostů, mimo jiné i premiéra České republiky Petra Fialy nebo hejtmana Moravskoslezského kraje Iva Vondráka, jsem vyslána přímo do místa dění. Mám za úkol vyfotit a natočit část projevů, sítě se musí řídit přesně podle programu. Omlouvám se lidem v prvních řadách, že pomáhám se správou sociálních sítí, a proto potřebuji dobrý výhled, a oni mě pouští. Během chvíle se tak ocitám u představitelů našeho státu i armády. „Dny NATO jsou prestižní událostí. Vnímám je jako příležitost připomenout si, jaký význam má Severoatlantická aliance pro naši bezpečnost,“ říká zrovna premiér. Udělám pár fotek, natočím několik videí a vracím se hned zpátky. Vím, že tento zážitek budu mít před očima ještě dlouho.
Po zahájení program na chvíli zvolňujeme, mám čas najít své kolegyně a kolegy z Konrad-Adenauer-Stiftung a pozdravit je. Ptají se mě, jak se mám a jestli mě práce baví. Baví. Moc. Protože se rovněž starám o instagramový účet Konrad-Adenauer-Stiftung Česko, ještě se spolu vyfotíme, a pak běžím zpět do kanceláře.
Celý den je nabitý, bedlivě sleduji všechny ukázky, píšu a fotím. Mám chvilku na to projít si areál a jsem nadšená – stany Policie ČR, Celní správy i Červeného kříže jsou často interaktivní. Jdu se podívat taky na stroje, o kterých celý týden píšu. Vidět je tváří v tvář dává mé práci najednou úplně novou dimenzi. Zastavím se u stanů Bundeswehru, německé armády, a povídám si s vojačkami a vojáky. Všichni jsou milí a ochotní mi vše vysvětlit a ukázat. Já jim na oplátku vysvětluji náplň své práce a ukazuji fotky. Pojem Konrad-Adenauer-Stiftung už znají a z toho mám radost. Bavíme se o tom, co Konrad-Adenauer-Stiftung v České republice dělá, jak podporuje a vede různé projekty a přispívá tak k úspěšné česko-německé spolupráci na všech úrovních. Když odcházím, velitel obrovského vrtulníku německého letectva NH-90 se mě zeptá, jestli se se mnou může vyfotit. „Jen když se já můžu vyfotit s Vámi,“ odpovím mu a jeho kolega nás vyfotí.
Do zavření bran sedím v kanceláři a pomáhám, s čímkoliv je potřeba – píšu, překládám, plánuju příspěvky, které vyjdou až zítra. Atmosféra je uvolněná, víme, že jsme první den zvládli, a tak se s kolegyněmi a kolegy bavíme a vtipkujeme. Za ten necelý týden se z nás stal skvělý tým, který funguje v napjatých situacích, ale dokáže se taky společně zasmát. Jsou tu se mnou dva další brigádníci, kluci, kteří mi vždycky pomůžou identifikovat správné letadlo na fotce, a kteří mi zajdou pro kávu, když vidí, že ji nutně potřebuju. Celé naše malé oddělení řídí Slávka, milá a rázná, a Ivan, s ledovým klidem a specifickým humorem. Jsem na sebe a na ostatní hrdá, pracovali jsme celý den, skoro jsme se nezastavili. Pomalu na mě padá únava.
V neděli už vím, co můžu čekat, a tak celý den probíhá méně hekticky, ale zato stejně intenzivně jako sobota. Než si stačím uvědomit, kolik je hodin, čekáme na vlak do Prahy ve Studénce a já vstřebávám své zážitky a nově nabité zkušenosti. Viděla jsem, jak vypadají přípravy na takto velkou akci, kolik práce je potřeba, aby vše vyšlo podle plánu. Vyzkoušela jsem si práci v jiném týmu, zjistila jsem, že každý kolektiv funguje trochu jinak. Naučila jsem se, jak efektivně pracovat se sociálními sítěmi a jak využít jejich potenciál. A hlavně jsem dostala důvěru, hned druhý týden mé stáže vyjet mimo Prahu a reprezentovat Konrad-Adenauer-Stiftung na tak velké a významné akci jako jsou právě Dny NATO v Ostravě a Dny Vzdušných sil AČR. Za tuto možnost jsem vděčná. K větší akci se během svého trainee programu nedostanu, Dny NATO během dvou dnů navštívilo sto deset tisíc lidí.
Za týden jsem vyprodukovala s ostatními v týmu 74 instagramových příspěvků a 193 příběhů. Jen tam vidělo naši práci přes milion uživatelů. Na Facebook se od začátku září napsalo 138 příspěvků, z toho nejvíce v týdnu před začátkem akce, kdy jsem se stala součástí týmu. Tyto příspěvky vidělo milion a půl lidí a osm tisíc z nich k nim napsali komentář. Příští rok tahle čísla překonáme – už teď o tom nepochybuji.
